Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
 

Pojď se přitulit a třeba už zůstaň

Arteryho plamínek básní

 

 

 


  



 





  



 











Z přemíry trápení se láska občas rodí,

nesouce v vzpomínkách svůj nalezený klid,

něha a přátelství jsou děti které plodí,

když zmizí zoufalství a věčná touha mít...


Když mečem přestaneme partnery tvarovat,

a začneme naslouchat jak jejich srdce bije,

kdy jeden druhému zas máme mít co dát,

pak příliv soucitu všechno trápení smyje...


 

Děkuji vodě za očistnou její lázeň,

a ohni za lásku jež navždy do mě vryl,

a zemi za ego pro navrácenou bázeň,

a vzduchu za to, že i v pekle se mnou byl...





 




Dobrý večer jak se máš, řekni mi co uděláš,

když tma na tebe dýchne mráz?

Když duše uprostřed tvého těla,

vzpomínkou zcela se rozechvěla,

když něco co v tobě umírá,

si v posledních záchvěvech křeče

vzalo s sebou svojí daň...


Ten plamínek který umírá,

mé tělo v pokoře v kleče,

nahoře otočenou dlaň...


Ne mě Bože,

ji teď dej svou lásku naději i něhu,

do ouška tiše ji pošeptej,

že čekat ji budu na druhém břehu...




 





 


Na srazu magie , kouzel a čár,

ztratila cesta má svůj starý tvar,

uprostřed bojů a ega vzývání,

svoboda přišla a s ní i svítání...


Zrcadlem byla a hranice zbořila,
naději bez hranic strachu tvořila,
málokdo zahlédl posvátnou záři,
části i ukrytou ve vlčí tváři...

Pak přišla noc a lásky týrání,

v minulost temno beznaděj zírání,

jako vždy vyhrála jen síla lásky,

nesoulad vytváří podivné svazky...


V záplavě barev život jde dál,

děkuji přátelé klaní se král...


Oblohu rudou krví svou potřísnil,

ze smrti slunce rodí se noc,

kde chrabrý rytíř naposled lásku snil,

tam v žáru ohně rodí se moc...


 

Luno má sestřičko,pohlaď mi tvář,

požehnej prastaré poutnické holi,

ať z kroku každého je cítit žár,

toho jež svobodně provždy si volí,

ať v radosti se láska zrodí...



 


 

Úsměv má sladký jak plástev medu,

v očích samotné svítání,

když hladí mě po tváři tak tiše předu,

blázním když dojde k líbání...


Vlasy jak závoj jemné něhy,

zdánlivě krotí vášně žár,

na moři krásy jež nemá břehy,

dostává tělo svůj božský tvar...


Srdíčko láskou překypuje,

z hrudi se dere tichý sten,

tam dole dávno už to žije,

zdroj samotné touhy se dere ven...


Pohlédnout do očí a vidět v nich sám sebe,
a ze rtů chvějících číst lásky vyznání,
a moci obejmout před sebou samo nebe,
v tichosti naslouchat jak srdce vyzvání...

Je tomu dávno co jsem cítil že jsem král,
přec s holí žebráckou teď nechci vrátit čas,
mé srdce u tebe když ty odcházíš v dál,
já žiji s nadějí že uvidím tě zas...

Po cestě klikaté jde král s žebráckou holí,
jde s hlavou vztyčenou a přesto v pokoře,
své ego zahodil a ztratil tak svou roli,
ty s polibkem čekáš nahoře,
neboť tys Já...



 


 

Slzičky zoufalství derou se ven,

sevřené mé srdce do pevných stěn,

v záchvatech bezmoci do těch stěn buším,

bolest je hlouběji více než tuším...


Ukrytá touha ve stěnách naděje,

slova mi šeptáš na cestu sváděje,

teď nemám sílu jít nikam dál,

ty tam jsou doby kdy jsem se smál...


V sobě si uklidit sestoupit dolů,

bože zbav mě strachu vždyť jdeme spolu,

chyť mě za ruku...


Jak vlna za vlnou se na mě valí,

problémy na ořích žádosti,

i samo srdce dnes nějak pálí,

jak v slzách topené radosti...


Však stejně jak noc panuje krátce,

a po ní slunečný přijde den,

stejně tak smutek stojíce vratce,

rozplyne se jak den...


A potom v kráse toho zření,

dá barvy duhy obloze svítání,

a i když nic než láska není,

přec prolité slzy nejsou plýtvání,

neb ony jsou darem moudrosti...


 

 

 




Na cestě zmáčené slzami trápení

kráčejí poutníci tam a zas zpět,

neslyší nevidí jsou zkrátka zmateni,

uvnitř se promítá ten jejich svět...


Pojď lásko má, mé srdce je na dlani,

vem si ho, pozvedni ke mě svou tvář,

nečekej podívej již klovou ho havrani,

ztratí již brzičko všechnu svou zář...


Nad nimi andělé marně ji mávají,

každý si laská jen ten svůj vře,

kdyby se spojili vedeni nadějí,

naleznou společně kýžený střed...



 

 

 



Autor -Cerna.Kristina

Radost je v slzách topená,

pak je nejkrásnější, asi není zdejší,

radost je v úsměvu probolená,

asi je to vážnější,slzy nejsou zdejší,

co je zdejší a nejkrásnější?

 

Doufat a z doufání nevycouvat,věřit a víru prosvětlit...

Zvuk flétny naladit, a smutek třpytkami doladit.
City zimou zmírají, když venku ledy tají,

ale city se neutají, k radosti zrají....

chtěly by... něhu a slovíčka posvěcená,

jsem jen žena....ztráta někdy zabolí,

ale nemívá to kdokoli....

jen láska odumřelá, nikdy nebyla skvělá...


 

 
 






V čem spočívá tajemství nesmírné krásy,

jež vytryskne v mysli jak ohňostroj radosti,

v okamžik prozření ve vědomí spásy,

kdy bytuje láska a není již žádosti...


V jediný okamžik všechno se projeví,

zároveň vlastně není už nic,

každičký atom pak božství své objeví,

rub všeho nalezne navždy svůj líc...


Klečím teď před Bohem v prosté své nahotě

a o moudrost lásky ho upřímně prosím:

Bože děkuji...

 


 

 

 





Neznámý autor

Po chvíli poznáš onen jemný rozdíl,

mezi držením za ruku a uvězněním duše a poznáš,

že láska není jen mít se o koho opřít a že mít společnost neznamená bezpečí.

Začneš chápat, že polibky nejsou smlouva a dárky nejsou sliby.


Porážky začneš přijímat s hlavou vztyčenou

a otevřenýma očima s dospělou vznešeností a ne s žalem dítěte.

Naučíš se stavět všechny cesty na dnešku,

protože zítřek má příliš vratké základy.

A po chvíli zjistíš, že i slunce pálí,když je ho příliš.


Tak pěstuj vlastní zahradu,

krášli vlastní duši a nečekej,

až ti někdo přinese květiny.


Pak poznáš,že to dokážeš...

že jsi skutečně silný a máš svou cenu...

 

 

 

 

 





Ve víru vášně a starých zranění,

naše loď po proudu dere se dál,

nejtěžší lásky je falešné mámení,

však z rozumu nestavím obranný val...


Naslouchám tichu a tónem se stávám sám,

jiskřička ze tmy v světlo se rodí zář,

v náručí stínu šíří se do všech stran,

to radost je silou jež lásku nám plodí...


Pouta jež tvořena snad pastmi lásky,

v přátelství zkusíme přetvořit teď,

snad když sejmuli si z očí pásky,

dokážem společně vykročit vpřed...


Společně a přesto každý zvlášt na cestě,

kráčíme pro štěstí osudu vstříct,

zkusme již sami nestát na podestě,

s vědomím přátelství dokážeme víc...


 

 

 




Slzičky poznání po tváři stékají,

když po sněhu po ránu kráčím bos,

touhy a přání už trýznit se nedají,

koupil jsem právě svůj životní los...


Nemohu létat neb křídla mám zlomená,

před sebou bažinu na stovky mil,

vím že to cesta egem mám zvolená,

přec myslím čeká mě překrásných chvil...


Anděli naděje ty jsi má spása,

s tebou vše dokážu a získám cit,

dáváš mi nahlédnout co je to krása,

s tebou já poznávám co je to žít...


 

 







Scarlett
neznámý autor

Ó, že jsi zatoužil vědět! Ó, že jsi zatoužil vědět!


Hlas její rytmický ti proletěl srdcem, její pečeť


na rty ti vložil, jsi její navždycky...


Již nebudeš sníti o sváru v závětří starého štěstí,


již budeš chtít, shormáždiv lásku, bohatství a


moudrost, z jich zásob žít...


Budeš ji stále slyšet, píseň závratných nocí,


zestárlé tavit novou lásku , nový osud kout,


budeš ji stále slyšet, městy i samotami


za novým kouzlem dout...


A nebudeš nikdy nešťasten, živě ji v srdci tvém

kletém, nalezneš stálý klid...


Budeš jen štěstí plakat,smát se, milovat ne

nenávidět, budeš jen šťastně žít ...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


TOPlist
 Vytvořeno službou WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek